Za posledních pár měsíců jsem absolvoval tolik mnohahodinových zasedání rady, že jsem si to opravdu dopředu nedovedl představit. Často jednáme o velmi důležitých věcech, které ovlivňují mnoho lidí (a brzy alespoň o těch největších chystáme článek), ještě častěji jednáme o věcech, které ovlivňují spíše jednotlivce, ale i to je samozřejmě potřeba. Jedna věc mě ale na zasedáních rady dokáže vždy spolehlivě dostat. Jak mají lidé z dob komunismu (nebo středověku?) neustále v hlavách, že se o ně má město postarat a že za ně má něco vyřešit. Nedávno jsme jako radní měli vyřešit spor dvou lidí o tom, jak daleko mohou být sousedovy tůje od plotu. Naposledy nám někdo poslal fotky toho, že někde v rozporu s předpisy parkují auta.
Říkám si, co si ti lidé, kteří nám podobné věci předkládají, asi představují za řešení? Že půjdu stát před onen autobus, počkám na řidiče, a pak ho vsadím do šatlavy, případně ho vystavím na pranýř? Opravdu nevím…
Lidi, přemýšlejte, mě samozřejmě taky štve, když vidím, jak někteří ignoranti stojí třeba na sídlišti v křižovatce a ještě v trojstupu, přestože 100 metrů odtud je prázdné parkoviště. Pokud vím, kdo konkrétně v té křižovatce stojí, ideální je samozřejmě osobní domluva. Ale na to nemusím být přeci radní, komunikace by měla být základem mezilidských vztahů. Pokud je reakce druhé strany negativní a daný stav přesahuje meze a skutečně někoho ohrožuje, tak prostě zvednu telefon a zavolám na policii, ať rozdá pokuty. Dá se snad dělat něco jiného, aby byl problém vyřešen?
Pořád z lidí občas cítím takový ten podřízený pocit, že „lidi z národního výboru“ s nimi mohou zatočit a že jim mohou znepříjemnit život. Neblázněte, už tady není jedna strana a vláda a já jako radní jsem ten poslední, kdo by lidem obecně nechtěl vyjít vstříc. Z jednoduchého důvodu, protože pokud budu jednat proti lidem a zdravému rozumu, už mě příště nikdo nezvolí a mohou se ony soudružské časy třeba i vrátit. A to já opravdu nechci…